O knize: rok / Obrovská nehybná ryba v dlouhých bílých košilích, unášená nekonečně modrou oblohou, táhnoucí hluboké kulaté stíny po sluncem spálené zemi . Odděleni od svých rodných míst se zdálo, že se vznášeli podle vůle větru, bez jakéhokoli dobrého důvodu, a hleděli shora na monotónní skalnatý povrch, který musel být kdysi dnem nějakého starověkého moře, jehož těžké vody se široce rozprostíraly jako moře. prezentovat nekonečné nebe, které se pro ně nyní stalo bezpečným útočištěm. Tento dojem byl však klamný. Ryby vykonávaly svou práci vytrvale. A když první pohnula svým drsným ocasem a vytvořila na košili těžký tmavý záhyb, druhá otočila její oko tak, že začalo připomínat klapku pootevřených dveří a sluneční paprsek odražený od ní zanechal na zemi stopu. . Třetí, sotva znatelně klouzala po ploutvi a způsobila kývání látky, dala znamení ostatním. V poslušnosti generálnímu plánu se vznášeli vysoko nad mírným hlinitým svahem nekonečné stepi, na jejímž okraji (vždyť někde to přece muselo skončit) bezesporu ustoupilo moře, když jeho čas skončil. "Tady," rozhodl se tiše třetí. "Tady," souhlasil první.